Vešla jsem do šatny a on tam stál u mého stolečku. Marek. V ruce držel kytici a na tváři měl ten výraz, který jsem kdysi milovala – teď ve mně probouzel jen nevolnost. Za ním stála Jana z vedlejší kanceláře a svírala desky u hrudi, oči rozšířené jako u zvířete v pasti.
„Co tady děláš? “
Marek udělal krok ke mně. „Zlato, potřebuju, abys se mnou šla ven. “
„Vážně?
Takže tohle je ta mimořádná situace? “ Zvedla jsem obočí. „Přísahala jsem, že mám pro tebe připravit večeři, a ty za mnou přijedeš do práce? “
Jana se omluvně zavrtěla.
„Promiň, on prostě… “
„Nech nás chvíli,“ řekl Marek a máchl na ni rukou, jako by odháněl mouchu. Jana se na mě krátce podívala – a já v tom pohledu zahlédla otázku. Pak odešla.
Zavřela za sebou dveře šatny a nechala nás samotné v tom úzkém prostoru plném skříněk a vůně starého dřeva. Marek se krabatil do úsměvu. „Zlato, přišel jsem se omluvit. Včera večer jsem se zachoval jako kretén.
“
„To jsi zjistil? “ Řekla jsem to klidně. „Tak to jsi přišel o patnáct let později než já. “
„Poslouchej, měl jsem úplně jiný plán, ale flignák to pokazil.
Potřebuju, abys měla na paměti jedno jméno. Nevím, jestli ho znáš. Moje sestra se jmenuje Vladimíra. “
Zamrkala jsem.
To jméno mi nic neříkalo. „Tvoje sestra? “
„Nevlastní. Ta moje – z prvního manželství mého tátu.
Vlastně je z toho druhýho manželství. Táta se ženil třikrát. Ty jsi ho nikdy nepotkala, že jo? Ani na svatbě.
No, zkrátka mám sestru. Jmenuje se Vladimíra. Musíš si na ni vzpomenout, ať se stane cokoli. “
Zírala jsem na něj.
„Proč mi tohle říkáš? A proč právě teď? A proč tady? “
„Protože jsem vyslal falešnou SMS.
Včera večer. Textovku z tvýho mobilu na svůj telefon: ‚Měj se krásně, už nikdy mě neuvidíš. ‘ A pak jsem zmizel. “
Můj mozek se zadrhl.
„Ty… co? “
„Jana mi volala, že za ní přišli policajti. Někdo je poslal do obchodu pod záminkou, že se na mě chystej.
Takže jsem si vydup domů a zmizel. Ty jsi řídila. Doufal jsem, že si najdeš mrtvé tělo, ale ty jsi jen řekla, že máš schůzku. A já jsem musel odejít dřív, než se policajti vrátí.
“
Nevěřila jsem svým uším. „Ty jsi zmizel? “
„Musel jsem,“ řekl a chytil mě za paži. „Věděl jsem, že to napadne sestru.
Je to moje starší sestra, z prvního manželství. Myslela jsem si, že to po ní policajti půjdou. Kvůli tomu bankovnímu kontu, co jsem vedl souběžně. A bral jí, co potřeboval.
“
„Kdo je Vladimíra? “ zeptala jsem se pomalu. Povzdechl si, jako by to byla otrava. „Moje sestra.
Takže teď víš, že mám sestru a nevlastní bratranec. Skvěle. “
„Proč mluvíš o sestře, o které jsi mi nikdy neřekl? “
„Protože jsem potřeboval, abys byla připravená, kdyby se něco stalo.
Teď jsi. “
Zazvonil mi mobil. Vytáhla jsem ho – číslo neznámé. Pak zpráva od následujícího.
Pak další. A pak zprávy začaly chodit jedna za druhou, jako kdyby se někdo snažil zalepit WhatsApp od začátku věku. Všechny začínaly stejně: „Marek, měl by ses vrátit do práce… “ nebo „Marku, kde jsi, všechno v pořádku…
“
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Řekl jsi mi, že ti volali z práce. Řekl jsi mi, že je to mimořádná situace. “
„Je to tak!
“
„Právě jsi mi lhal,“ řekla jsem a můj hlas byl najednou klidný. „Zase. “
Couvla jsem o krok a opřela se o skříňku. V hlavě se mi všechno převalovalo jako v mlýnku.
„Zlato, podívej se na mě. Nejsem zvyklý se omlouvat, ale jsem ochotný se omluvit. Moje sestra. Vím, že to zní šíleně, ale je to tak.
Je to moje sestra. Druhý manželství mýho táty. Vezmi si to. “
Zasmála jsem se.
Nebyl to veselý smích. Zněl cize i mým vlastním uším. „Ty… vyhrožuješ mi?
“
„Ne! “ Řekl příliš rychle. „Ne, jen se ti snažím vysvětlit, že se stane hromada věcí. A ne všechny jsou pravda.
Ale jedno je jistý: ty půjdeš za mnou. Ne za někoho jinýho. Já vím, že jo. A je to správně, protože my dva jsme my dva.
Nikdo jinej. “
Zavrtěla jsem hlavou. „Jdi pryč. Vrať se do kanclu.
Najdi si jinou ženskou, co za tebe vyřeší tvoje problémy. “
„Já potřebuju tebe! “
„Ne, ty potřebuješ, abych pohlídala děti, dorazila na večeři, udělala seznam věcí pro tvoji mámu, když má narozeniny, a přidala se k tobě na další firemní večírek, i když jsi mi předtím vynadal, že nosím svoje vlasy v takový drdol. “ Mluvila jsem pomalu a jasně.
„Jdi. Teď. “
Chvíli na mě zíral. Pak se otočil a odešel.
Dveře šatny za ním práskly. Stála jsem tam a poslouchala, jak mu v kanceláři duní hlas. „Kde je? “ řval.
„Viděl jsem její auto! “
Otevřela jsem dveře šatny. Jana stála na chodbě, schovaná za koutem, a tiskla si mobil k uchu. Když mě uviděla, rychle promluvila do telefonu: „Počkej, ona je tady.
Jdi dozadu. “
Ztuhla jsem. „Kdo je tam? “
Jana spustila ruku.
„Kdo myslíš? Marek. Prolítl sem celou dobu. Můj bože, myslela jsem, že jsi zmizela a on se zbláznil.
Je tak mimo, že mě téměř vyhodil z kanceláře. Bože, musím si sednout. Myslela jsem, že omdlím, když jsi zmizela, a on běhal po chodbě a křičel tvoje jméno. Chtěla jsem mu říct, že jsi odešla na oběd, ale on se dožadoval, že tě uvidí.
Seděla jsem mu na krku, držela telefon a přitom jsem ti psala o tom, že přijď zpátky, že ho mám, ale tys neodpovídala! “
Podala mi telefon. Na obrazovce byl otevřený náš rozhovor. Viděla jsem, že jsem jí poslala zprávu v jedenáct hodin dopoledne: „Marka odvezli do nemocnice.
Volali z práce. Neví, co se děje. Jdu za ním. Pokryješ mě prosím, až se vrátíš z oběda?
Nemyslím si, že se vrátím do třídy. Promiň, že to nechávám bez varování, ale jsem vyděšená. “
Nevzpomínala jsem si, že bych ji poslala. Jana si všimla, jak mám obličej.
„Co se děje? Cos myslela, tys to poslala? Zapomněla jsi, že jsi mi to poslala? Protože když půjdeš do třídy a Marek tě tam najde, bude vědět, že mě máš.
Víš, že jsem to byla já, kdo mu řekl, a ty jsi zmizela, ne? Co se děje, tohle je ona, ne? “
Hlasy se přiblížily. Jana se otočila a vešla zpátky do kanceláře.
Já jsem zůstala stát a poslouchala, jak jí Marek říká: „Jano, promiň, že tě obtěžuju. Jen jsem přišel, abych vzal zpátky svůj mobil. Myslím, že jsem ho nechal tady. “
„Žádný problém.
Mám ho tady. Vypnul se ti? Přijde mi, jako by se moc snažil dovolat. Necháš mě vědět, jestli je všechno v pořádku, jo?
“
Pak se dveře zavřely. Nadechla jsem se. Jana se ke mně otočila. „Počítám, že je po tobě,“ řekla tiše.
“Myslím, že se tady stalo víc, než ty víš. ”
„Jano, já jsem mu to neposlala. “
Jana strnula. „Cože?
“
„Zprávu, kterou ti Marek ukázal. Tu o nemocnici. Já jsem ji neposlala. Můj mobil mám tady.
“ Vytáhla jsem ho z kapsy. Obrazovka byla tmavá. „A mám ho vypnutý od doby, co jsem šla na oběd. “
Jana polkla.
„Tak kdo mu to poslal? “
Slyšela jsem za sebou kroky. Otočila jsem se. Marek stál ve dveřích šatny, obličej rudý, v ruce svůj telefon.
„To jsem mu poslala já. “
Všichni tři jsme ztuhli. Do šatny vstoupila Bára. Měla na sobě stejné šaty jako dnes ráno, ale jinak.
Ne ze dne na den. Moje mysl přeskočila – ty samé šaty, ale nikdy jsem je na ní neviděla. Vypadala úplně jinak. Ne Bára.
Skoro. „Báro? “ vydechla jsem. Podívala se na Marka.
On se na ni podíval zpátky. A v tom pohledu nebylo žádné překvapení. Jen známá důvěrnost, která mi proběhla zády jako ledová voda. „Co tady děláš?
“ zeptala se mě Bára klidně. „Měla jsi být doma. Marek ti připravil večeři. Tvůj oblíbený bůček.
Čekal na tebe od půl sedmé. “
Její hlas byl jemný, ale oči měly ostré. Jako by mě zkoušela. „Já…
já jsem šla na oběd,“ zakoktala jsem. „Já vím,“ řekla Bára a usmála se. „Proto jsem taky přišla. Věděla jsem, že tady budeš.
Marek mi řekl, že jsi zmizela. Věděla jsem, že to zkusíš. “
Marek se zasmál. Byl to nepříjemný zvuk.
„Takže ty jsi to poslala. “ Podíval se na mě. „Báro, to je tvoje práce. A ty víš, co to znamená?
“
Bára pokrčila rameny. „Že se z tebe stal víc problém, než stojíš za to. Zvládl bys to, kdyby ses měl o sebe postarat sám? Věděla jsem, že seš slaboch, ale nevěděla jsem, že až takhle.
Já ti poslala tu zprávu. A tys uvěřil, že je to ona. “ Kývla směrem ke mně. „Takže tys to celou dobu věděla?
“ řekla jsem a můj hlas se zadrhl. „Tys… tys mi lhala. Celou dobu.
Věděla jsi, kdo to je, a schválně jsi předstírala, že mi pomáháš. “
Bára se zasmála. „A tys mi to oplatila. “ Podívala se na Marka.
„Myslela sis, že mi nikdo neřekne o vašich krásných malých obědech? Já vím o tom pokoji v motelu, Marku. U silnice. Dvakrát týdně.
Tak trochu jsem si myslela, že jsi chytřejší. “
Marek zbledl. „Báro, poslouchej… “
„Ne.
“ Řekla to klidně. „Ty posloucháš mě. Přijdeš o všechno. Víš to, že jo?
Bankovní konta – zmražený. Auto – v mým jménu. Dům – v mým jménu. A ten tvůj malý podnik, co sis myslel, že ti nikdo nevšimne, že si na něm krátíš?
Už je to moje. Všechno, co jsi mi ukradl, máš teď zpátky. Ale míň, než ti dlužím. Mnohem míň.
“
Marek ztuhl. „To nemůžeš. “
„Můžu. A udělám to.
“ Otočila se ke mně. „A teď. Myslela sis, že přijdeš sem a vezmeš si, co je moje. Ale zapomněla jsi na jednu věc.
Já jsem byla vždycky o krok napřed. “
Naklonila se ke mně. „Tvoje učitelka. Tvoje kamarádka.
Tvoje sestra. Všechno jsem to byla já. A tys mi to nikdy nepoznala. Ty nejsi moc dobrá v tom, jak si lidi pamatuješ, že jo?
Vždycky jsi byla tak zapomnětlivá. Ale já si tě pamatuju. Pamatuju si každou příležitost, kdy jsi mě nechala v tom špatným. A teď jsi na řadě ty, aby ses cítila sama.
“
Sklonila se ještě blíž a zašeptala mi do ucha: „Měla jsi zůstat doma. S Markem. Ale tys musela hrát hrdinku. Takže taky prohraješ.
“
Narovnala se. „Když mě necháte na pokoji, nechám vás na pokoji. Ale jestli se ke mně ještě někdy přiblížíte, nebo k mý rodině, uvidíme se u soudu. Oba dva.
Konec. “
A pak odešla. Dav se rozešel. Jana zůstala stát, držela se za ústa.
Marek vypadal, že by mohl omdlít. O pár hodin později jsem seděla v obýváku. Hrnek čaje mi stydl v rukou. Předokenní závěsy byly zatažené.
Marina. Zazvonil mi mobil. Byl to právník. „Paní Nováková?
Mluví se mnou. Viděl jsem tu dokumentaci. Chci vědět, co přesně chcete. “
Vydechla jsem.
Jakmile jsem přestala panikařit, přišla úleva. „Chtěla bych podat žádost o rozvod. “
Den poté, co Marek zmizel za dveřmi restaurace, jsem si všimla obásky ve dveřích. Byla to složená letenka.
Do Kodaně. Zpáteční za pět dní. Sedm večer. Uvnitř ručně psaný vzkaz: „Ber jako omluvu.
Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo, abys věděla, že jsem vždycky věděla. Věř mi, vyřeším to. Všechno ti vysvětlím. Přijeď na letiště.
Vezmu tě na večeři. Tvoje, B. “
Stála jsem tam s papírem v ruce, dokud mi nezačala mrznout záda. Pak jsem letenku pomalu roztrhla na dva kusy a pustila do odpadkového koše.
Dorazila. Do té ženy jsem se nikdy nedokázala vcítit. Nikdy jsem neměla ráda, když se na mě lidi dívali. Ne v takovém smyslu, že bych si nevěřila – jen jsem neměla ráda, když se na mě lidi dívali.
Nikdy jsem ji nemilovala. Někdy jsem si myslela, že jsme jen spojenci, kterým náhodou vyhovovalo společné bydlení. Ale měla jsem ji ráda. Nebo jsem si to alespoň namlouvala.
A teď jsem jí to musela říct, že odcházím, aniž bych znala doopravdy jméno ženy, se kterou jsem žila víc než dva roky. Bylo to v horkém matném bytě v přízemí za křovím, kde jsem bydlela od svých devatenácti let. Pak jsem ji potkala. A za pár měsíců už si nedokázala představit život bez ní.
Teď jsem byla zpátky v tom bytě. „Takže to je konec? “ řekla. Stála u okna, pořád v kabátě, pořád s taškou přes rameno.
„Nechtěla jsem, aby se to takhle vyvinulo. “
„Ale vyvinulo. A tys mi o tom nikdy nic neřekla. Všechno to bylo náhodou.
“ Znělo to obviněně, skoro zraněně. „Protože jsem to nevěděla, dokud nepřišla ta žena. A ty jsi mi o ní nikdy neřekla. Když odcházela, řekla, že je tvoje sestra.
Ne? “
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, kdo to byl. Nikdy jsem ji v životě neviděla.
“
„A přesto měla tvůj mobil a tvoje jméno. A přijela sem, aby se s tebou setkala. “
„Já vím, že to vypadá blbě. Ale myslím, že je to moje biologická matka.
Nebo někdo z rodiny. Protože na tom bytě je něco, co jsem nezařídila. A ten byt, kde jsem bydlela dvacet let, se vlastně nikdy neobjevil v žádném dokumentu. Nikdy jsem nedostala nájemní smlouvu, nikdy jsem neplatila nájem, jen jsem dostávala dopisy od správce.
A pak mi přišel dopis, že se kupuje dům, a teď přišla tahle žena, a teď jsi přišla ty. “
Vstala jsem. „Báro. Vyřiď to prosím.
Vím, že tě to nemusí zajímat a máte vlastní život. Ale je to jediný odkaz na jedinou rodinu, kterou jsem kdy měla. A nechci o to přijít, dokud nezjistím, kdo mi to poslal. Možná mě vzala za někoho jiného.
Ale myslím, že se snažíš jen vyřešit, co se stalo. “
Odešla. Ne svým obvyklým rychlým krokem, ale zpomaleným krokem, jako by čekala, že se za ní zavře hřbitovní brána. Když jsem se vrátila do té místnosti, seděla u stolu a držela v ruce papír.
„Našel jsem to ve dveřích. Myslím, že je to pro tebe. Asi je to od toho tvého. “ Podala mi ji.
„Je to doklad o převodu. Na to jméno, co se objevilo. Prodal jsi ten dům? “
Ztuhla jsem.
Vzala jsem si papír. Byla to složená smlouva o koupi. Nemovitost, kterou jsem nikdy nevlastnila, byla prodána společnosti s názvem, který jsem nepoznala.
A podpis na spodní části byl můj.